Až mi bude nejhůř, půjdu k doktoru.

Kolikrát jste si řekli takovou větu? Kolikrát jste ji řekli svému okolí, když se Vám snažili domluvit? Kolikrát jste na to jen pomysleli? Kolikrát jste si zdůvodnili, že musíte do práce, že to ještě zvládnete a až bude nejhůř, půjdete k doktoru?...

Bohužel tato cesta, jak všichni víme, není správná. Nemoc není náš nepřítel, jen naše tělo volá o pomoc. Jsme nemocní, protože jsme nejspíše své tělo nešetřili. Nedodržujeme zdravý spánek, nestíháme pravidelně jíst, zanedbáváme pravidelný přísun vitamínů, nemáme pravidelný pohyb (neustálé pohupování nohou pod stolem se nepočítá:-) ), flámujeme a nakonec vše dovršíme alkoholovými oslavami. Že se v tom vidíme, nebo alespoň z části? Není divu. V určité fázi života, kdy jsme mladí, zjišťujeme, kolik zvládneme vypít skleniček vína či jiného alkoholu, jak dlouho nemusíme spát, dokud neusneme i s otevřenýma očima... tím si projde určitě každý. Najednou se život změní, máme stálého partnera, přijde svatba, pak se narodí děti a začíná další kolotoč. Brzké vstávání, starost o děti, naštěstí i radost :-), pak trochu času pro sebe, zase děti, dlouhé večerní uspávání dětí, dohánění domácích povinností a opět pozdní odchod ke spánku. Děti vyrostou a přichází další kolotoč. Ranní vstávání, chystání dětí do školky/školy, odchod do práce, pozdní návrat domů, obstarat děti, zajistit základní chod domácnosti, udělat s dětmi úkoly, uložit je, něco málo udělat do práce nebo doma a opět pozdní odchod ke spánku. A tak už je to skoro celý život. Neustále se honíme, abychom stihli vše, co musíme. A když přijde náznak jakési nemoci, do našeho plánu prostě nezapadá. S tou se prostě nepočítá a není na to čas. Proto často do práce vstaneme, byť nás bolí i kůže. Dodržujeme celý denní plán s nemocí i bez ní. Až jednoho rána ejhle, tělo již nespolupracuje, ležíme v horečkách a poprvé vyřkneme větu: "Půjdu k doktoru". Již jste se mezi řádky našli?

Měli bychom více začít myslet na to, jak se ke svému tělu chováme, zda je nutné odkládat nemoci a zda vůbec něco pro své zdraví děláme. Tak jako strom nevyroste ze dne na den a musíme se o něj starat, tak bychom se měli chovat i ke svému tělu. Tělo je naším odrazem. Ve svém okolí mám paní, která pochází z Ruska, je velice milá a pracuje v Plzni. Snad do této doby jsem nepoznala milejší a upřímnější osobu. Již delší dobu žije v Čechách se svou rodinou, má dospívající dceru a zažívá běžné rodinné problémy. Pokaždé, když spolu mluvíme, je plná energie, vypadá odpočatě, na vše se dívá s optimismem a má jakýsi nadhled. Nač se stresovat, když stres je náš největší nepřítel a spouštěč mnoha nemocí. Byla první, s kým jsem mluvila o pijavičkách. Velice dobře se orientovala v problematice přikládání a dokonce mi vyprávěla o rodinných tradicích,  které v Rusku jako malá zažila. Přikládání pijaviček bylo pro ni naprosto samozřejmé, v celé její rodině. Její poslední věta ve vyprávění mne však inspirovala nejvíce. "Nebyla jsem posledních 18 let nemocná." Kdopak z nás si může dovolit něco takového říct? Napadli mne různé nemoci, kterým se přeci nemohla vyhnout. První má otázka směřovala na běžná virová onemocnění, ale i nachlazení, rýma se jí vyhýbají obloukem. Je to snad zázrak? Ne, jen se o své zdraví stará po všech stránkách a její tělo se jí za to odvděčí každý den.

Největší bohatství může mít každý z nás - ZDRAVÍ.